Tato naučná stezka měří 6 km, má 10 zastavení a vydat se na ni můžete u autobusové zastávky na Metličanech před unikátní lipovou alejí. Tabule jsou díky městu Nový Bydžov nově zrekonstruovány a informují návštěvníky o historii a přírodě této lokality a vzácných druzích rostlin a živočichů. Stezka Vás zavede na zajímavá místa, například do bývalé pískovny nebo k budově bývalého hostince na Venturce. Tento bývalý zájezdní hostinec má velmi zajímavou historii, o které si můžete přečíst níže. Stezka byla vybudována v minulosti významným ředitelem naší školy panem Mgr. Verflem a jsme moc rádi, že můžeme každý rok pravidelně trávit čas s našimi žáky právě zde. Snažíme se zde udržovat v pořádku posezení u altánu, kde si mohou návštěvníci posedět a zaposlouchat se například do zpěvu ptáků, kteří tu pravidelně pořádají své koncerty. Nedaleko vstupu do lesa jsme také umístili námi vybudovanou dřevěnou lavičku, kterou jsme škole věnovali k jejímu 150letému výročí. Les Chlum patří určitě mezi místa, která stojí za to navštívit.
Děkujeme městu Nový Bydžov za opravu tabulí a všem návštěvníkům, že zde udržují pořádek.
Trochu z historie...
Vila Venturka, situovaná pod Chlumem u Nového Bydžova, pamatuje lepší časy. Málokdo však dnes již ví, po kom byla pojmenována. Kupodivu to nebyl ten, jehož jméno mnohým okamžitě vytane na mysli: vítěz Olympijských her 1928 v Amsterodamu v jezdectví štábní kapitán František Ventura (1895-1969), který byl synem novobydžovského školního inspektora Josefa Ventury. S rodinou muže, jemuž věnujeme tyto stránky, kupodivu spřízněn nebyl.
Počátky Venturky jsou spojeny se jménem Ignáce (Hynka) Ventury (1834-1888), který byl vrchním inženýrem válečného námořnictva v přístavu Pula na Istrijském poloostrově. Vilu Venturku postavil pod Chlumem počátkem 80. let 19. století po svém odchodu do výslužby. Volba místa nebyla náhodná. Jeho matka Dorota Venturová, vdova po městském návladním Josefu Venturovi, měla už dříve v bezprostředním sousedství Chlumu ovocný sad.
Rod Venturových vlastnil na předměstí Nového Bydžova zemědělský dvůr a sad za městem byl jeho součástí. Dvůr byl v roce 1934 zbořen a na pozemku vyrostla honosná vila továrníka Balounka. Byla dokončena v roce 1936 na Husově třídě č.p. 1370 a dnes zde sídlí Městská knihovna. Aby Dorota Venturová sad na Chlumu zajistila, nechala zde nejprve postavit hlídací boudu. Sad však pustl dále a majitelka v roce 1875 zemřela.
Vše změnil až příchod syna Ignáce, který se v roce 1870, ve svých 35 letech oženil s o deset roků mladší Marií Annou, rozenou Žilkovou (dcerou mlynáře z Voseku č.p. 37/3). Na výstavbu svého domu nesoucího název Villa Ventura a určenému k odpočinku v krásné přírodě a na zřízení nového sadu se vzácnými ovocnými druhy věnoval značné finanční prostředky. Tehdy mu vypomáhal i zdejší významný ovocnář Josef Eduard Proche (1822-1908). Po úmrtí první ženy Marie, která zemřela v roce 1884 na srdeční vadu ve věku pouhých 39 roků, se bezdětný Ventura nedlouho poté znovu oženil. Devětačtyřicetiletý c.k. vrchní námořní inženýr na odpočinku si v roce 1885 v Sadské vzal svoji vzdálenou příbuznou, teprve dvaadvacetiletou Marii Richterovou. Přivedl si ji do vily na Chlum, ale již 28. května 1888 ve věku pouhých 53 roků sám zemřel. Zůstala po něm mladá vdova a dva malí synové. Starší Ignác (Hynek), narozený 28. července 1886, a o rok mladší Jan Ventura, který spatřil světlo světa 10. listopadu 1887. Je to právě ten, který nás bude zajímat. Ještě dříve, než se k tomu dostaneme, je třeba doplnit, že jejich ovdovělá matka Marie Venturová se znovu provdala za technického adjunkta cukrovaru Koppa. Již 18. září 1896 však zemřela také. Bylo jí pouhých 33 let. Oba malí chlapci se tedy v deseti, respektive v necelých devíti letech stali úplnými sirotky. Až do své smrti v roce 1906 o ně pečovala babička Antonie Richterová. Pak je životní osudy zavály z Nového Bydžova do světa. Starší Ignác se vyučil číšníkem a odešel hledat štěstí za oceán. Zprávy o něm pocházejí z doby 1. světové války, kdy bydlel v americkém Seattlu a s bratrem byl v kontaktu. Zemřel 14. listopadu 1941 v San Franciscu v Kalifornii. O rok mladší Jan se rozhodl pro vojenskou dráhu a zahynul jako pilot c. a k. letectva za 1. světové války. Ve své době patřil mezi nejzkušenější a nejúspěšnější aviatiky podunajské monarchie.
Na tomto místě jen dodejme, že už roku 1889 Okrašlovací spolek zřídil na Venturce pro výletníky sedátka a Jan Valenta, hostinský v Prasku, zde prodával pivo a občerstvení. Venturku v roce 1905 v soudní dražbě koupila novobydžovská obec a zařídila zde hostinec pro občerstvení výletníků, kteří chodili alejí na Chlum a do Prasku. Dlouhá desetiletí tu existoval dokonce lyžařský můstek. V roce 1934 ho neznámý „dobrák“ rozebral, ale nedlouhopoté byl opět obnoven a sloužil milovníkům zimy ještě těsně po druhé světové válce. Vystřídala se tu řada nájemců, ale hostinské živnosti se příliš nedařilo. Lipová alej k Venturce byla založena v osmdesátých letech 19. století a dodnes je využívána pro procházky. Venturka je dnes v soukromých rukou a v neutěšeném stavu se pomalu rozpadá.
Mgr. Jan Kohout (Muzeum Nový Bydžov)
